*
Probuzený Tir-Ar-Nog opustil Kancodlaky. Makedon, Snorri a Drax se vydali za ním. Nevěděli, proč a kam šel, ale podezřívali ho z něčeho nekalého...
*
Tir-Ar-Nog cítil, že proces spojení magické rudy a jeho bytosti ještě není u konce. Vydal se nasytit upíří krví, aby vyvážil vliv rudy, který se mu začal vymykat. Dál ukájel svou žízeň a síly se mu vracely, avšak něco stále nebylo v pořádku. Vydal se tedy do nejstarší a nejobsáhlejší knihovny v hlavním městě království, aby zjistil, zda během jeho tisíciletého spánku lidská civilizace nepřinesla nějaké nové poznatky o rudě a alchymii. Zuřil, že nemá transformaci pod kontrolou. Spěchal a mimochodem ničil a zabíjel vše, co mu stálo v cestě. Osvojoval si nově nabytou moc. Na mapě za ním zůstávala široká krvavá šmouha a jména vesniček a menších měst mizela.
*
Když tu najednou – stanuli před ním tři válečníci.
*
„Buď zdráv, Tir-Ar-Nogu,“ pronesl s respektem Snorri, který nemohl tušit, jaký sarkasmus se v tom skrývá.
Tir-Ar-Nogův pohled se na ně upřel tíhou hory.
„Zmizte.“ Z upírova hlasu sálal mráz nekonečných zim.
„Nemůžeme tě nechat dál vraždit!“ nedal se vyvést z rovnováhy Makedon a jeho oči zvolna nabývaly stále divočejší výraz. Instinkt mu napovídal, že Tir-Ar-Nog není sám, ale široko daleko nebylo ani živáčka. Vikingové sevřeli topůrka seker až jim zavrzaly klouby.
„Ubozí smrtelníci,“ řekl si jakoby pro sebe upír. O poznání hlasitěji, zvučným tónem pokračoval: „Možná jste mi pomohli. Ale já vám také. Jsme vyrovnáni a nic osobního proti vám nemám. Záleží jen na vás, zda to tak zůstane.“
„Zřejmě nás dost podceňuješ,“ předvedl nemístné sebevědomí Drax.
Upír přimhouřil oči, zadíval se na trojici a chvilkové ticho trvalo celá staletí.
Pak promluvil.
„Sice jste z jiného světa...,“ Vikingové a Kelt jen stěží maskovali údiv, tohle tajemství o nich nevěděl nikdo místní. Doteď. „Ale to je to jediné, čím se lišíte od nich,“ ukázal směrem ke krvavým sutinám blízké vesnice. „Máte poslední příležitost odejít,“ otevřel Tir-Ar-Nog oči doširoka a jeho zornice se stáhly do svislých čárek...
*
Čest a Slávu Tobě!
Špatné zprávy. Selhali jsme. Nedokázali jsme jej zastavit. Ba co hůř, jsme rádi, že jsme vůbec vyvázli živí.
Se Snorrim a Makedonem jsme se pak rozdělili. Setkání s největším z Marghemů a neschopnost jej odvrátit od dalšího běsnění nesl každý z nás po svém. Knihomol Snorri propadl jakési bláznivé představě, že něco, co vzniklo teprve nyní a až našim přispěním, může být zmíněno v kronikách. Jestli dostal strach, mohl to říct rovnou. Nebylo by to poprvé. Odešel...
Makedon se po tom neúspěšném střetu s Tir–Ar–Nogem taky změnil. Byl vyčítavý a přestával soudně uvažovat. Ostatně, tohle mu nikdy nešlo. Říkal jsem mu, že bychom měli alespoň varovat vesnice, které stojí Tir–Ar–Nogovi v cestě, ale to se mu zdálo málo. Nejraději by Marghema rozsekal tím svým mečem. Neuvědomoval si, že by padl mrtev dřív, než by stačil tasit. Nakonec se naštěstí umoudřil a vydal se do temných podzemních bludišť, snad starších než sám Tir–Ar–Nog, v naději, že dávné rasy věděly o upírech něco víc.
Možná byla chyba se rozejít, ale třeba každý nalezneme část řešení, abychom, až se znovu sejdeme, mohli konečně napravit to, co jsme tomuhle světu způsobili. Tir-Ar-Nog za sebou nechává hotovou spoušť a v místech, kudy prošel, už není nic jako dřív. Vše jakoby zešedlo a z toho mála lidí, kteří přežili, se stali nevrlí samotáři. V kraji se začínají objevovat Šelmy...
Cestuji po dosud nenapadených městech a snažím se obyvatele varovat, většinou mi však nevěří nebo mě dokonce pokládají za blázna...
Sedím teď v hostinci u Velkého Císaře v městečku Rudokrky. Lidi jsou tu trochu podivní, takoví zakřiknutí a... Ale co, pečínku udělat umí. Musím končit, přisedl si ke mně jeden otrapa v umolousaném, kdysi možná červeném plstnatém plášti...
S Vaší pomocí by nám šlo určitě pátrání snáze. Vyzývám proto Tebe, kdož jsi otevřel Pandořinu skříňku, buď v době prvního letního úplňku u ústí řeky času!
Buďte zdrávi!
Pokud se pravý velitel rodí ve chvílích porážky a ponížení, jsem nadevší pochybnost připraven se jím konečně stát. O kolik je lepší hledět nepříteli do očí a předvídat jeho pohyb! O kolik snazší se na ránu připravit, přichází-li zepředu!
Po odchodu Vikingů a Vás, našich zachránců, městečko Kancodlaky ztichlo nudným životem nenaznačujícím předchozí události. Snažil jsem se město vést ku větší cti a slávě našeho dobrého krále Angmara, pod jehož praporem jsem bojoval ztracenou bitvu s Lykany. Králův záměr byl však jiný. Vilemín Sličný, fanfarón a darmojed s pupkem zvícím výročního pecnu chleba, byl znovu pověřen správou města. Jaká křivda!!!
Omlouvám se Vám za poněkud rozmočené písmo, ale můj přehoz i ovčí houně jsou nasáklé tím hrozným deštěm. Slunce jsem neviděl snad deset dní. Už třetím měsícem hledám Grondela, Šelmu. Thumské Polesí je obrovské a les je plný nástrah. Stal jsem se žoldákem. Prokřehlým, hladovým a nevyspalým...
Hlavou se mi stále honí myšlenky na toho podivného poutníka. Měl na sobě plstnatý plášť nějaké dávno vybledlé barvy, z níž se zachoval jen šarlatový nádech. Vychrtlá postava v sobě skrývala cosi nelidského. V jeho očích jsem viděl jen vyprahlou pustinu a z hlasu mu vanul chlad. Řekl mi jen několik vět. Slova z těch vět jsem znal, ale nerozuměl jsem jejich obsahu. Jména, jež vyřkl, mne naplnila obavami.
Makedona, jehož jméno ten Poutník rovněž vyřkl, jsem se snažil nalézt, ale doposud se mi to nepodařilo. Vím, že on a ti dva Vikingové se rozdělili při pátrání po Tir–Ar–Nogovi, od té chvíle jsem s nimi ztratil spojení.
Přátelé, prosím Vás tímto o pomoc při pátrání. Tuším, že jsou v nebezpečí a společně je snad dokážeme nalézt. O prvním letním úplňku se potkáme tam, kde se naše cesty snad naposled rozdělily.
Mí nejdražší přátelé!
Odpustí nám naši vnuci?
Může ten, kdo přivedl na svět Krvavého boha, dojít odpuštění?
Snad kdybychom znali jeho slabinu. po setkání s Ním začínám pochybovat, že nějaká existuje. Unikl nám, protože chtěl a my neměli jak jej zastavit. Tir–Ar–Nog se stal Oživlou Smrtí, Ničitelem Světů.
Pohled, který na nás upřel u zbytků vypleněného městečka mi však přeci jen dal světélko naděje.
Něco jej stále žene vpřed. Není to jen jeho věčná žízeň, ani čirá touha po moci. Tir–Ar–Nog se obává. Ne!! On má strach, panickou hrůzu, kterou jsem na okamžik zahlédl v jeho zúžených zorničkách! Něco hledá. Zoufale to potřebuje. Prchá před něčím, co ho neodvratně dostihne.
Drax ani Makedon nesdíleli mou naději, kterou jsem chtěl jako poslední plamínek přiživit studiem starých kronik. Musí v nich být odpověď! Čeho se někdo tak mocný bojí?
Mí stateční. Vím, snad jsme udělali chybu, když jsme se rozdělili, ale nebylo vyhnutí. Vydal jsem se navštívít staré kronikáře a pátrat v jejich knihách. Drax vyrazil do vesnic a měst, která stojí v cestě Tir–Ar–Noga, aby je varoval před nebezpečím. Makedon se vypravil do trosek prastarých civilizací, aby pátral po původu rudy a podstatě Marghemské rasy...
Máme v plánu se opět sejít, abychom spojili poznatky a rozhodli se, co učiníme. Budeme očekávat i Vás, neboť v našem nesplnitelném úkolu bude užitečná každá paže, každé odvážné srdce.
Sejdeme se u velké cesty západně od Kancodlak v den prvního letního úplňku.
